Jak se v čase vyrovnáváme s hromadným neštěstím

Potká-li člověka "neštěstí", jde většinou o událost, která je nepředvídatelná, neovladatelná, vyvolává projevy tísně a přesahuje běžnou zkušenost. Takové události jsou považovány za traumatizující a zanechávají stopu v psychice lidí. (Baštecká, 2012)

Časový průběh reakce na traumatizující událost má několik fází, které se mohou překrývat, mají své posuny a jsou individuálně různé.

Fáze omráčení a šoku. ("Je jak praštěný", říkají lidé) Trvá od 0 do 24-36 hodin po události. V této chvíli má přednost především záchrana životů a majetku, důležitá jsou protišoková opatření.

Fáze výkřiku ("Co se stalo?") Trvá do tří dnů po události. Omámenost přetrvává v pocitu, že svět je trochu mimo (derealizace). Někdo se projevuje netečností, jiný činností, někdy až přehnanou. Pomoc by v této fázi měla být konkrétní a věcná (informace, zabezpečení nápojů a jídla, přístřeší, výhled do krátké budoucnosti.)

Hledání smyslu ("Proč nás to potkalo?") Trvá od tří dnů až do dvou týdnů po události. Zde přichází pravý čas pro naslouchací pomoc. Lidé potřebují o události opakovaně mluvit, porozumět ji. Potřebují, aby jim někdo naslouchal, bral je vážně, uznal jejich prožitky a význam události. Nalezený smysl může být přechodný, časem se možná vynoří jiný. Člověk hledání a nalézání smyslu potřebuje, aby mohl mít dojem, že věcem opět rozumí. V našich končinách má fáze hledání smyslu často podobu hledání viníka.

Popření a znovuprožívání ("Třeba se mi to jen zdálo." "Kdyby nás včas upozornili, mohli jsme zachránit aspoň něco.") Trvá od dvou týdnů do měsíce po události. V této fázi se u někoho mohou projevit posttraumatické jevy jako např. noční můry, strach, že se událost zopakuje. Popření (ztráta vzpomínky na událost nebo okolnosti kolem ní) a snahy o popření (pokusy uzavřít se do snů a vzpomínek o životě před událostí) se střídají s přemítáním, jak mohlo být všechno jinak, kdyby….

Mediální rozruch kolem události může zhruba po 14 dnech utichat. Okolní život se začíná vracet do původních kolejí. Tak tomu však není pro oběti neštěstí. Vděčnost za záchranu života a majetku může být překryta hněvem a pocitem křivdy (například za špatně vyměřenou výši odškodnění). Na důležitosti nabývají podpůrné psychosociální sítě.

Posttraumatická fáze ("Musí se žít dál. Nechci se už k tomu vracet.") Trvá od jednoho měsíce do tří měsíců po události. Zde se většinou rozhoduje, zda člověk v posttraumatických reakcích a jevech uvízne, nebo zda se uzdraví a událost postupně přijme do svého života. Uzdravení a uzavření může být – vědomě či nevědomě – pouze předstírané nebo povrchní. Někdy se traumatická reakce objeví později, např. záchvatem paniky při situaci pouze připomínající nešťastnou událost. Celý proces zpracování události může trvat i jeden až dva roky. Pro některé oběti i sedm let, někomu se nepodaří traumatickou událost zpracovat. Důležitými osobami pro zpracování zážitku v této fázi jsou lidé z širší pomáhající a podpůrné sítě v místě – učitelé, faráři, pracovníci pomáhajících profesí, příbuzní, přátelé a známí. Více ohroženi mohou být lidé, kteří prožívají při setkání s traumatizujícím stresorem pocit bezmocnosti, např. staří lidé. Proti pocitu bezmoci může u někoho pomoci činnost, která má výsledek. Je to i dobrý důvod pro dobrovolnickou pomoc.

Pro lidi zasažené katastrofou nemusí být obvyklé vyhledat psychologickou pomoc, proto se pracovníci krizové pomoci také vydávají za nimi. 

Zdroj: B. BAŠTECKÁ, Krizové řízení a pomoc při hromadných neštěstích, in Krizová intervence, Portál, 2012